Proč lidé potřebují rituály? Jejich význam pro člověka a společnost
Proč lidé potřebují rituály? Rituální setkávání není žádným novodobým výmyslem. Provází člověka napříč kulturami a historií a jeho význam dnes zkoumá antropologie, psychologie i sociologie. Rituály mohou pomáhat vytvářet pocit sounáležitosti, provázet nás důležitými životními okamžiky a vytvářet prostor, ve kterém se můžeme na chvíli zastavit a něco společně prožít.
V době tolik zaměřené na výkon možná zapomínáme, jak důležité je skutečné setkávání, zpomalení a pocit, že někam patříme. Potřeba setkávat se, sdílet a společně něco prožívat je totiž hluboce lidská.
Rituály jsou staré jako lidská společnost
Lidé se odjakživa setkávali kolem ohně, při oslavách, pohřbech, svatbách, přechodových obřadech, sklizních nebo významných událostech spojených s přírodními cykly.
Konkrétní podoba rituálů se mezi kulturami výrazně lišila. Jejich společným prvkem však často bylo, že člověk nevstupoval do důležitých životních okamžiků sám. Byla zde komunita.
Francouzský sociolog Émile Durkheim už na počátku 20. století popisoval význam společných obřadů pro soudržnost skupiny. V této souvislosti pracoval s pojmem collective effervescence – intenzivním společným emočním prožitkem, který může vznikat ve chvíli, kdy se lidé setkávají kolem něčeho, čemu společně přikládají význam.
Rituál tak nemusíme chápat pouze jako něco duchovního. Je také způsobem, kterým lidé po tisíciletí vytvářeli vztahy, sdíleli významné okamžiky a upevňovali pocit, že někam patří.
Co o rituálech říká současný výzkum?
To, co antropologové pozorovali napříč kulturami, dnes zkoumá také experimentální psychologie a kognitivní věda.
Výzkum například naznačuje souvislost mezi nejistotou, úzkostí a ritualizovaným chováním. Ve studii publikované v časopise Current Biology vědci pozorovali, že při navozené úzkosti se spontánní chování účastníků stávalo repetitivnějším a rigidnějším.
Zajímavá je i česká stopa tohoto výzkumu. Na studii se podíleli vědci spojení s Laboratoří pro experimentální výzkum náboženství LEVYNA na Masarykově univerzitě v Brně společně s kognitivním antropologem Dimitrisem Xygalatasem.
Neznamená to, že každý rituál automaticky odstraňuje úzkost. Výsledky ale pomáhají lépe pochopit, proč se předvídatelné, opakující se a strukturované jednání objevuje právě v situacích, kdy člověk čelí nejistotě nebo ztrátě kontroly.
Rituál může dát chaosu strukturu
Zajímavé výsledky přinesly také experimenty psychologů Michaela Nortona a Francescy Gino zaměřené na rituály po ztrátě.
Účastníci jejich experimentů, kteří si připomínali vlastní rituály nebo provedli nově vytvořený rituál po zkušenosti se ztrátou, uváděli nižší míru zármutku. Výsledky naznačily, že jedním z mechanismů mohl být obnovený subjektivní pocit kontroly.
To je důležitá myšlenka. Rituál nemusí změnit samotnou událost. Může ale vytvořit strukturu v okamžiku, který je jinak nepřehledný, nejistý nebo emočně náročný.
Proč je společný rytmus tak silný?
Zajímavou součástí mnoha tradičních i současných rituálů je rytmus.
Bubnování. Zpěv. Tanec. Opakující se pohyb. Společná chůze. Dech.
Právě společný rytmus a tzv. interpersonální synchronizaci dnes zkoumá také psychologie a kognitivní antropologie. Když lidé vykonávají určitou činnost společně – pohybují se, zpívají nebo reagují na stejný rytmus – může docházet ke sladění jejich chování a prožívání.
Současné výzkumy kolektivních rituálů sledují dokonce i fyziologické procesy účastníků. Studie Dimitrise Xygalatase a jeho kolegů například zkoumala během skutečného veřejného rituálu vztah mezi fyzickou blízkostí lidí a jejich autonomním vzrušením.
Výzkum skupinových rituálů je stále se rozvíjející oblast a bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že se při každém rituálu všem lidem „synchronizují nervové systémy“. Máme však stále více dat ukazujících, že společná pozornost, rytmus, pohyb a sdílená emoční zkušenost mohou ovlivňovat způsob, jakým skupinu a ostatní lidi prožíváme.
Rituál jako prostor mimo každodennost
Další důležitou vlastností rituálu je jeho ohraničení. Má svůj začátek a konec. Často má určitou strukturu, místo, symboly nebo opakující se prvky. Tím vytváří prostor, který se liší od běžného každodenního života.
Antropolog Victor Turner pracoval v souvislosti s přechodovými rituály s pojmem liminalita. Jde o určitou fázi „mezi“ – člověk na chvíli opouští svou dosavadní pozici, ale ještě nevstoupil do nové. Právě tento mezní prostor může narušit běžné společenské role a vytvořit jiný způsob společného prožívání.
A možná právě prostor mimo naši běžnou každodennost je něco, co nám dnes často chybí.
Naše životy jsou silně orientované na výkon, produktivitu a neustálou dostupnost. Přecházíme od jednoho úkolu k druhému, komunikujeme prostřednictvím obrazovek a jen málokdy máme jasně vymezenou chvíli, ve které nemusíme nic produkovat.
Rituál může takový prostor vytvořit.
Jsme sociální bytosti
Člověk není biologicky ani psychologicky nastavený na úplnou izolaci. Vztahy, přijetí a pocit sounáležitosti patří mezi důležité součásti lidského života.
Při společném setkání navíc nevnímáme pouze slova. Vnímáme hlas, výraz tváře, pohyb, tempo řeči, vzdálenost, dotek, ticho i rytmus druhého člověka. Naše emoční prožívání se odehrává v neustálém kontaktu se sociálním prostředím kolem nás.
Proto je vhodnější mluvit o sociální regulaci a vzájemném ovlivňování než zjednodušeně tvrdit, že se při každém společném rituálu automaticky „synchronizují nervové systémy“.
Stejně tak neplatí, že každé skupinové setkání automaticky přináší bezpečí nebo uvolnění. Velmi záleží na prostředí, lidech, způsobu vedení a respektování osobních hranic. Pokud je ale prostor vytvořen citlivě a bezpečně, může být společné bytí významným zdrojem podpory a sounáležitosti.
Stanislav Grof: rituál jako rámec hlubší lidské zkušenosti
Jinou perspektivu přinesl český psychiatr Stanislav Grof, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie. Ve své práci věnoval velkou pozornost neobvyklým stavům vědomí a poukazoval na to, že v mnoha tradičních kulturách měly své místo v šamanismu, přechodových rituálech, duchovních tradicích a dalších obřadech.
Grofův přístup přesahuje rámec současné mainstreamové evidence-based psychologie a některé jeho teorie zůstávají kontroverzní. Pro naše téma je však zajímavá především myšlenka rituálu jako jasně vymezeného rámce pro zkušenosti, které přesahují běžnou každodennost.
Tradiční rituál často poskytoval nejen symboly a strukturu, ale také přítomnost komunity a způsob, jak zkušenost začlenit zpět do života.
Rituál tak nemusíme chápat jako magickou technologii. Můžeme jej vnímat také jako prostor s jasným začátkem, průběhem a koncem, který dává lidské zkušenosti určitý rámec.
Proč rituály nezmizely ani z moderní společnosti?
Mohlo by se zdát, že rituály patří především do tradičních kultur. Ve skutečnosti jsme je ale nikdy neopustili. Jen jsme některým přestali říkat rituály.
- sfoukáváme svíčky na narozeninovém dortu,
- připíjíme si při významných událostech,
- máme svatební a pohřební obřady,
- minutou ticha vyjadřujeme úctu,
- zpíváme společně na koncertech,
- máme sportovní a společenské rituály,
- vytváříme si vlastní ranní nebo večerní rituály.
Rituál přitom nemusí být náboženský ani spirituální. V širším významu může jít o symbolické a často opakované jednání, kterému jako jednotlivci nebo skupina přikládáme určitý význam.
A právě význam je podstatný. Stejná činnost může být pro jednoho člověka obyčejným úkonem a pro druhého rituálem. Rozdíl často vytváří kontext, pozornost a význam, který dané činnosti přikládáme.
Setkávání bez alkoholu a dalších psychoaktivních látek
V naší kultuře je společenské setkávání velmi často propojené s alkoholem. Připíjíme si na oslavách, pijeme na večírcích, festivalech, svatbách i při obyčejném setkání s přáteli.
O to hodnotnější vnímáme prostory, ve kterých můžeme zažívat uvolnění, radost, hudbu, tanec, blízkost a pocit sounáležitosti bez alkoholu či jiných psychoaktivních látek.
Můžeme společně zpívat. Můžeme se hýbat. Můžeme chvíli mlčet. Můžeme sedět v kruhu a naslouchat.
A můžeme zjistit, že samotná lidská přítomnost a společný prožitek mohou být velmi intenzivní.
Kakaová ceremonie jako současná podoba rituálního setkávání
Také kakaové ceremonie lze vnímat v širším kontextu lidské potřeby vytvářet společný rituální prostor.
Kakao má svou vlastní dlouhou historii. Kakaovník a kakaové nápoje měly významné místo v kulturách Mezoameriky a kakao bylo využíváno také v rituálních, společenských a náboženských souvislostech.
Současná podoba kakaových ceremonií však není jednou historickou tradicí, která by se v nezměněné podobě dochovala z minulosti až do dnešních dnů. Je přesnější ji chápat jako současnou formu rituálního setkávání, která může čerpat inspiraci z historie kakaa a zároveň pracovat s dnešními prvky – meditací, hudbou, pohybem, dechem, sdílením nebo prací s pozorností.
A právě tato poctivost vůči historii je pro nás v Cacayo důležitá.
Nemusíme současným rituálům vytvářet mystickou minulost, aby měly hodnotu.
Jejich význam může být mnohem jednodušší a zároveň hluboce lidský. Na chvíli zpomalit. Odložit telefon. Sednout si společně. Vnímat své tělo. Poslouchat hudbu. Zpívat. Dýchat. Být chvíli sám se sebou a zároveň mezi ostatními.
Naše každodennost je silně orientovaná na výkon, produktivitu a neustálou dostupnost. Přecházíme od jednoho úkolu k druhému a jen málokdy máme prostor, ve kterém nemusíme nic produkovat. Česká filozofka Anna Hogenová ve svých úvahách opakovaně upozorňuje právě na problém života orientovaného na výkon a na význam zastavení, usebrání a skutečného setkání se sebou samým.
Rituál může takový prostor vytvořit.
Když se rituál stává společným prožitkem
O významu rituálů můžeme mluvit z pohledu antropologie, psychologie i historie. Jejich skutečný rozměr ale často pochopíme až ve chvíli, kdy je sami zažijeme.
Když se na jednom místě setkají desítky nebo stovky lidí, na chvíli zpomalí, společně dýchají, zpívají, naslouchají nebo jednoduše spočinou v přítomnosti druhých, vzniká zkušenost, kterou je těžké zachytit pouze slovy.
Právě takové chvíle máme možnost opakovaně zažívat také na Inlakech festivalu, kde se Cacayo stává součástí velkých společných kakaových ceremonií.
Inlakech festivalu patří naše velké poděkování za spolupráci, propojení a důvěru. Za prostor, který vytváří pro skutečné lidské setkávání, hudbu, pohyb, sdílení a chvíle, kdy nemusíme nic dokazovat ani podávat výkon.
Velmi si vážíme toho, že můžeme být součástí prostředí, ve kterém se lidé setkávají trochu jinak než v běžném každodenním životě – s větší pozorností k sobě, k druhým i k tomu, co právě společně prožívají.
Protože rituál nakonec netvoří pouze člověk, který jej vede. Tvoří ho všichni, kteří se rozhodnou být jeho součástí.
Možná rituály potřebujeme víc, než si myslíme
Žijeme v úplně jiném světě než naši předkové. Přesto se naše základní potřeby tolik nezměnily.
Potřebujeme vztahy. Potřebujeme pocit sounáležitosti. Potřebujeme chvíle, které nejsou měřené výkonem. Potřebujeme někdy společně slavit, truchlit, zpívat, mlčet nebo jednoduše být.
Rituál přitom nemusí být magický. Nemusíme věřit v nic nadpřirozeného, aby pro nás měl význam.
Možná je jeho síla právě v něčem mnohem obyčejnějším. Připomíná nám, že člověk nikdy nebyl stvořen pouze k výkonu. Odjakživa jsme se také setkávali, sdíleli, zpívali, tančili a vytvářeli okamžiky, které nám připomínaly, že někam patříme.
Milá kakaová rodino
Rituál pro nás v Cacayo není útěkem od běžného života ani něčím, čemu musíme přisuzovat nadpřirozený význam. Je především příležitostí na chvíli zpomalit, obrátit pozornost k sobě a skutečně se setkat s druhými.
Šálek ceremoniálního kakaa může být součástí právě takového okamžiku. Ať už jej pijeme sami v tichu, s blízkými nebo při společné ceremonii, může nám připomenout něco velmi jednoduchého: že nemusíme stále jen usilovat o výkon. Někdy můžeme jednoduše být. 🤎
Zdroje a další čtení
Lang, M., Krátký, J., Shaver, J. H., Jerotijević, D. & Xygalatas, D. (2015). Effects of Anxiety on Spontaneous Ritualized Behavior. Current Biology, 25(14), 1892–1897.
Norton, M. I. & Gino, F. (2014). Rituals Alleviate Grieving for Loved Ones, Lovers, and Lotteries. Journal of Experimental Psychology: General, 143(1), 266–272.
Xygalatas, D., Lang, M., Maňo, P., Krátký, J. & Fischer, R. (2024). Emotional contagion in a collective ritual. American Journal of Human Biology, 36(12).
Durkheim, É. (1912). The Elementary Forms of Religious Life.
Turner, V. (1969). The Ritual Process: Structure and Anti-Structure.
Grof, S. (2003). Implications of Modern Consciousness Research for Psychology: Holotropic Experiences and Their Healing and Heuristic Potential. The Humanistic Psychologist, 31(2–3), 50–85.